Není tomu tak dávno, kdy jsem ve svém úvodním článku ve zpravodaji vzpomínala na Charlieho Mungera. Od té doby uběhlo sotva pár měsíců a náš svět opustil další člověk, který zásadně ovlivnil můj přístup k investování. A troufnu si tvrdit, že rozhodně zásadně ovlivnil celý investiční svět. Daniel Kahneman. Jeho knihu Myšlení rychlé a pomalé, považuji za povinnou literaturu pro každého, kdo na investování třeba jen pomyslí. Najdete v ní odpovědi na to, proč se lidé často chovají úplně jinak, než by se od nich očekávalo a proč jdou ve svém chování často i proti svým vlastním zájmům.
Najdete v ní i odpověď na to, proč ani špičkové vzdělání a roky zkušeností často nevedou k lepším investičním výsledkům.
Jako vzpomínku na Daniela Kahnemana a na to, jak mě jeho dílo ovlivnilo v mém profesním směřování, si dovolím krátkou citaci z jeho knihy:
„Proč jsou investoři, jak amatérští, tak profesionální, tak tvrdohlavě přesvědčeni, že mohou fungovat lépe než trh, v rozporu s ekonomickou teorií, kterou většina z nich uznává, a v rozporu s tím, co by si mohli vyvodit z nezaujatého vyhodnocení svých osobních zkušeností?
Nejpádnější psychologickou příčinou iluze dovednosti je určitě to, že lidé při rozhodování o volbě akcií opravdu uplatňují vysoce náročné dovednosti. Analyzují ekonomická data a prognózy, zkoumají rozvahy a výsledovky společností, hodnotí kvalitu jejich managementu a také oceňují konkurenci. Všechno to je seriózní práce, která vyžaduje značnou průpravu, a lidé, kteří ji vykonávají mají bezprostřední (a platnou) zkušenost použití těchto dovedností. Bohužel schopnost hodnotit obchodní vyhlídky firem není pro úspěšné obchodování s akciemi postačující. Klíčovou otázkou totiž je, zda informace o firmě je již začleněna do ceny jejích akcií. Tuto dovednost – odpovědět na tuto základní otázku – obchodníci s akciemi zjevně nemají, ale zdá se, že ignorují svoji ignoranci. Iluzi platnosti a dovednosti konečně také podporuje silná profesionální kultura. Víme, že lidé dokážou neochvějně věřit libovolnému názoru, jakkoliv absurdnímu, když jsou podporováni komunitou podobně smýšlejících lidí. Vzhledem k profesionální kultuře finanční komunity není překvapující, že zde velké množství osob věří, že patří mezi těch několik vyvolených, kteří umějí dělat to, co ostatní dělat neumějí. „
Asi si dokážete představit, jak moc velkým vystřízlivěním pro mě, jako člověka, který mnoho let studoval finanční trhy a snažil se vymýšlet takové produkty, které na trhy vyzrají, tato slova byla. Snila jsem o svém vlastním hedgeovém fondu. Pravidla pro tvorbu standardních investičních fondů pro mě byla příliš svazující a věřila jsem (stejně jako teď věří mnoho mých mladších kolegů), že dokážu nad trhy, které jsou přeci tak neefektivní, dlouhodobě vyzrát.
Daniel Kahneman a jeho kniha tak pro mě určitě byla jedním z důvodů, proč jsem trochu změnila své profesní směřování. Místo snahy vyzrát nad ostatními, jsem se zaměřila na to, abych pomohla co nejvíce lidem získat to, co nám finanční trh nabízí. A abych ukázala, že investování je pro každého. A že rozhodující pro to, jestli je daný člověk úspěšný investor nebo ne, není výše jeho IQ, ale spíše to, jak moc je schopný pracovat se svými emocemi a uvědomovat si svou vlastní nedokonalost.
Díky Danielu Kahnemanovi jsem se naučila pracovat s varovnými signály, které mě upozorňují na to, že by mé rozhodování nemuselo být optimální.
Příklady těchto varovných signálů:
1) Nemám žádné pochybnosti o tom, co se v budoucnosti stane
2) Chci udělat takové rozhodnutí, které není v souladu s pravidly, které jsem si sama nastavila
3) Ignoruji informace, které jsou v rozporu s mým názorem
4) Jsem přesvědčená o tom, že „tentokrát je to jinak“
5) Rozhoduji se podle pocitů, ne podle faktů
6) Mám pocit, že když něco neudělám hned, zítra už může být pozdě
Rozpoznání těchto varovných signálů mě často odradí od unáhleného rozhodnutí. Vede mě to k menší aktivitě a k dodržování strategie. To se v dlouhodobém pohledu ukazuje jako klíčové k dosažení nastavených cílů. Nikdy nebudu dlouhodobě výrazně překonávat indexy, ale moje výnosy jsou předvídatelné a stabilní.
Nechtěla bych být v kůži člověka, který před půl rokem spoléhal na svůj úsudek, který mu říkal, že akciové trhy jsou předražené a že vše ukazuje na krizi, která bude mít za následek propady akciových trhů o 40 %. V kůži člověka, který díky svému úsudku drží veškerý svůj majetek v hotovosti a bezradně kouká, jak akciové trhy nejenom že neklesají, ale stále rostou. O kolik ještě musí akcie vyrůst, aby svou strategii přehodnotil? A nestane se pak, že se dočká poklesů krátce poté, co to vzdá a akcie nakoupí?