Nedávno jsem byla opět oslovena redakcí Hospodářských novin, abych dala svůj komentář do článku, který chystají. Článek byl o žebříčku investičních nástrojů od známého investora a rentiéra, který vystupuje pod značkou „Finanční samuraj“. Celý tento článek máte odemknutý v sekci výběru článků z HN. Otázka na mě zněla, co říkám na tento žebříček a zda bych ho nějak upravila. Já si ale myslím, že celý tento žebříček je špatně. Nemyslím si, že lze izolovaně porovnávat jednotlivé investiční nástroje a stavět z nich žebříček od „nejlepšího k nejhoršímu“. Prakticky všechny nástroje, které jsou v žebříčku do portfolia patří a jsou stejně důležité. Stále znovu a znovu se setkávám (a to i v odborných kruzích) s tím, že se hodnotí jednotlivé investiční produkty zcela izolovaně nezávisle jeden na druhým a nezávisle na tom, kdo si daný nástroj kupuje.
Je to velká chyba, které se většina investorů při tvorbě investičního portfolia dopouští. Každý produkt, u kterého zvažujeme nákup nebo prodej bychom měli hodnotit v kontextu celého majetku. Přispěje k celkové diverzifikaci? Navýší nám celkový výnos? Pomůže nám ochránit majetek před dalšími riziky? Hodí se do mojí osobní situace vzhledem k mému finančnímu zázemí a rizikové toleranci? Zhorší nebo zlepší likviditu celého portfolia? To je jenom výběr z otázek, které bychom si měli klást. Investiční produkty se nerozdělují na dobré špatné. Ale na špatné – rozumějte nejsou vhodné nikdy a pro nikoho – a potenciálně vhodné. Naším úkolem je vyřadit všechny špatné a z těch potenciálně vhodných vybrat takové, které nám nejlépe sednou. Tedy takové, které vylepší naše portfolio z pohledu výnosu a rizika. I ten nejvíce rizikový investiční nástroj se může hodit do portfolia konzervativního klienta. A naopak.
Před několika dny vyšel na Seznam.cz článek s titulkem „Zbraň proti inflaci se obrací proti svým majitelům“ I když bych dala stranou tento totálně zavádějící a clickbajtový název, celý článek vychází přesně z tohoto nepochopení, jak by se mělo tvořit a vypadat investiční portfolio. Doslova navádí čtenáře k tomu, aby přeskakovali z produktu do produktu podle toho, co se jeví jako vhodnější. Já jsem proti-inflační dluhopisy zařazovala do portfolií již v době, kdy inflace nepřesahovala 3 %. Zařazovala jsem je i když inflace rostla (dokud to šlo) a doporučuji je v portfoliích ponechat i nyní. Ani tehdy ani teď by tento produkt neměl být jediným produktem v portfoliu. Měl by být součástí diverzifikovaného portfolia, které kryje všechny možné scénáře. Cílem proti-inflačních dluhopisů je dosažení nulového reálného výnosu. A to plní ať je inflace 0 nebo 15 %. Je to konzervativní produkt, který má přinášet do portfolia stabilitu a nízké riziko. I takové produkty jsou v portfoliu potřeba. V různém poměru, který by měl být přizpůsoben osobní situaci daného člověka, jeho cílům, investičním horizontům a postoji k riziku. Pro dosažení výnosu nad inflaci slouží jiné produkty, především akciové nástroje. A i ty by měly být součástí každého portfolia. Této logice, zdá se, autor článku vůbec nerozumí. Ano, je pravda, že spořicí účty a fondy peněžního trhu mohou následujících pár měsíců přinášet výnos nad inflaci. Ale nemusí to trvat dlouho. A co když se zase inflace za rok vrátí? I v rámci konzervativní složky se vyplatí připravovat na různé scénáře a nejednat impulzivně podle toho, co zrovna napíší novináři a odsouhlasí analytici, jejichž zájem je získat svému zaměstnavateli peníze z prodaných proti-inflačních dluhopisů.
Finanční trhy nás často dokáží překvapit a očekávání se ne vždy naplní. A každý rok se to potvrzuje. Připravenost na různé scénáře je klíčem k úspěchu. Přeskakování z produktu do produktu podle momentálních očekávání naopak vede k mizerným výsledkům.